K R U H O V É   K O S T E L Y

   Kostel postavený na půdorysu více či méně pravidelného kruhu nazýváme obvykle rotundou (rotundus lat. Okrouhlý). Byť se to z českého (a zejména pražského) pohledu může zdát překvapivé, je rotunda velmi vzácnou formou svatyně a v pomyslném celku veškerých středověkých sakrálních staveb patří této skupině jen zanedbatelné procento. Hádám s vědomím, že doposud neregistruji veškeré evropské rotundy, snad vyjma středoevropských. Úvodní slovo proto nebude pojednáním o genezi a šíření kruhových kostelů po kontinentě, ale spíše snůška postřehů, které mě v této souvislosti napadají. Okrouhlé kostnice (karnery), které rovněž mohly sloužit k liturgickým účelům a od kruhového kostela jsou mnohdy k nerozeznání, mají vlastní galerii.

   Kruhový kostel chápu jako nejjednodušší formu centrály. Centrála jako taková patří k základním druhům sakrální architektury a objevuje se již v počátcích křesťanského stavitelství. Mnoho významných raně křesťanských chrámů bylo řešeno právě jako centrála (Jeruzalém, Řím, Ravenna, Konstantinopol). Centrály lze podle půdorysu dělit do několika skupin. Nejčastěji se vyskytuje kruh (případně čtverec), pravidelný polygon (nejčastěji oktogon) a rovnoramenný kříž. Na tomto místě se budeme pohybovat v kruhovém půdorysu.

   Typická rotunda o obvyklém vnitřním průměru pouhých 6-9 metrů byla na východní straně standardně prolomena půlkruhovou (podkovovitou) apsidou, která sloužila jako kněžiště. Někdy apsida chybí a kněžiště je nahrazeno pouhou nikou (Bíňa, Koper), jindy je apsid více, přičemž občas došlo k vytvoření pravidelného čtyřlistu. Tento typ rotundy je nazýván tetrakonchou a pokud nejde o niky v síle zdiva (Mikulčice, Trenčín), má loď kostela většinou čtvercový půdorys ačkoliv se na svrchním plášti žádná nároží projevit nemusí (Pápoc, Chrasť nad Hornádom). Ojediněle známe i rotundy s vyšším počtem nik. Hexakonchální centrálou jsou např. Horjany, Karcsa nebo Kiszombor. Z dalších přístaveb je častá zejména zvonice, přičemž pozoruhodné jsou zejména ty okrouhlé (Říp, Jemnice-Podolí). Některé rotundy byly opatřeny tribunou nebo otevřeným ochozem (Cieszyn, Strzelno, Mantova). Za zmínku stojí i vzácné kvadratické rotundy, které mají kruhový půdorys pouze v interiéru (Hidegség, Dechtice). Nezřídka najdeme i rotundy patrové, které jsou charakterisctické zejména pro Skandinávii. Další skupinou jsou patrové karnery, kterým je věnována samostatná galerie.

   Kruhové kostely byly stavěny takřka po celém kontinentě, avšak zvýšenou koncentraci pozorujeme v zemích střední Evropy, kde rostly s příchodem křesťanství v rámci formování nových raně středověkých států. To platí již pro období Velké Moravy, kde byl typ kruhového kostela uplatňován. V těchto státech (Čechy, Polsko, Uhry) patří rotundy rovněž k horizontu nejstarších zděných staveb, které navíc bylo možné jednoduše zaklenout a rozšířit tak možnosti využití. Rotunda našla uplatnění zejména na hradech a některých předlokačních sídlištích, kde se nové náboženství týkalo především úzkého okruhu lidí kolem soudobých elit. S postupující evangelizací však brzy přestaly z kapacitních důvodů postačovat a pokud nebyly rozšířeny, bývaly obvykle nahrazeny větší novostavbou. Uplatnění však našly rotundy i v mladším období a zejména na venkově docházelo k výstavbě nových rotund ještě ve 13. století.

   O zvýšeném výskytu kruhových kostelů ve střední Evropě byla již řeč. Nejpočetnější soubor stojících rotund nacházíme v české kotlině, přičemž z architektonického hlediska dosahuje nadregionálního významu snad jen rotunda sv. Jiří na Řípu. Velmi zajímavou skupinou jsou rovněž dvě desítky exponovaných kruhových kostelů v Dánsku a jižním Švédsku, kde zaujmou především čtyři rotundy na ostrově Bornholm. Ten má rozlohu jen o trochu větší než Praha, kde rovněž najdeme čtyři stojící rotundy. V tomto ohledu má na vrch snad jen Věčné město.